DYNAMICKÁ

NEUROMUSKULÁRNÍ

STABILIZACE

Dynamická Neuromuskulární Stabilizace je diagnostický a terapeutický koncept široce využitelný především ve fyzioterapii a příbuzných oborech medicínské praxe. Využívá znalostí klíčových principů chování lidské motoriky, které jsou vyjádřením řídící funkce centrálního nervového systému (CNS). Motorika jako vnější projev těchto funkcí v sobě odráží veškeré informace zpracovávané CNS. Její globální hodnocení je proto v Dynamické Neuromuskulární Stabilizaci využíváno jako cenné vodítko v diagnostice poruch nejen pohybového systému.

Při běžném způsobu posilování svalů se vychází hlavně z anatomické funkce. Posilovací cvičení jsou potom odvozena ze začátku a úponu svalu. Na tomto principu je sestrojena i většina posilovacích strojů používaných v posilovnách. V léčebné rehabilitaci se z tohoto pohledu cvičí většinou podle svalového testu.

Při rozvoji síly svalu, při uvažování o jeho oslabení a vlivu svalu na přetížení (kloubů, kostí, měkkých tkání) však nelze vycházet pouze z jeho začátku a úponu, ale i z jeho začlenění do biomechanických řetězců. Ty však nelze odvozovat pouze z anatomických souvislostí (jak jsou prezentovány většinou autorů), ale také z řídících procesů CNS (centrálních programů). Je třeba si uvědomit, pokud cvičíme například prsní svaly, jsou vždy aktivovány i svaly, které stabilizují jejich úpony, tj. svaly zádové, bránice, břišní svaly atd. Tato funkce je automatická a u většiny lidí velmi omezeně ovládaná volním způsobem, nemluvě o hlubokých svalech, které jsou pro posturální (stabilizační, zpevňovací) funkci obzvlášť důležité.  

Za statické situace (ve stoji,v sedu), ale i při pohybu (lokomoci) jsou jednotlivé pohybové segmenty zpevněny  koordinovanou aktivitou agonistů a antagonistů - koaktivační aktivitou (koaktivační synergií).

„Posturální aktivita doprovází pohyb jako stín“ (Magnus, 1924). Možná bychom toto tvrzení mohli poopravit: „posturální aktivita předchází a doprovází každý cílený pohyb“. I když sval ve své anatomické funkci (odvozené z jeho začátku a úponu) dosahuje maximálních hodnot (při vyšetření svalovým testem), tak jeho zapojení v konkrétní posturální (stabilizační) funkci (biomechanickém řetězci) může být zcela nedostatečné a v této funkci sval selhává.

V případě insuficience při zpevnění segmentu (ů) hovoříme o posturální instabilitě. Chybný nábor svalů při stabilizaci si jedinec automaticky a neuvědoměle zafixuje do všech vykonávaných pohybů a cvičení. Důsledkem je stereotypní přetěžování, které je významným etiopatogenetickým faktorem řady hybných poruch.

Aby nedocházelo k přetížení měkkých tkání a skeletu, musí svalová aktivita, resp. centrální nervový systém a vazivový aparát zajistit, že zpevňování segmentu(ů) se děje v centrovaném postavení kloubu (v naší terminologii hovoříme také o neutrální poloze). Předpokladem je rovnováha mezi svaly v celém biomechanickém řetězci a také mezi vynaloženou stabilizační  svalovou silou a velikostí zevní síly.

/upravený text je citací z knihy Rehabilitace v klinické praxi, autor P.Kolář et al./

Zpět na hlavní stranu